Bloudění...

23. ledna 2018 v 11:59 | Mamut Praha |  Povídky

Stmívalo se.Krajinou poletoval prach a studený vítr napadal vše co mu stálo v cestě,jako by to chtěl snad uchvátit či co.Lesním cestou se náhle vynořila pomalu postupující postava muže a v lesním tichu začal dunivě znět každý jeho krok.Svoboda ticha a kouzlo okamžiku,co tu teď vládly, nevraživě po něm začaly pokukovat,muž však ničeho nedbajíc odolával jejich upřenému pohledu a nevšímavě postupoval stále vpřed.Nad obzorem vyšel pomalu bledý měsíc a z krajiny začal kouzlil svůj bizardní obraz krásy světa stínů, protkaného nádechem čehosi tajemného a romantického.Muž tiše a pomalu šel stále vpřed,nevnímajíc pak nic z té noční krásy kolem sebe,schoulen jen sám do sebe,odolávajíc tím snad stínům na své duši čí romantické kráse lesa kolem něj,kdoví.Šel stále vpřed.Měsíc už teď ozařoval celé prostranství před ním,dávajíc mu tu čest být prvním kritikem je-ho tvorby a zároveň mu dát možnost jít v klidu a bezpečí dál.Muž se náhle zastavil,snad aby se lépe nadýchl či si něco rozmyslel,jeho oči při tom bloudily po protější stráni, jakoby snad pátraly po něčem nehmotném,co se skrývalo tam,v tom protějším světě stínů. Tolikrát tu byl a přesto se díval jako tenkrát,kdy tu stál jako chlapec, vedle svého otce,který mu tu předával slovy své sny, vyjevujíc mu tak přitom svá tajemství své duše a modlíc se v přitom za jejich zdárné uchycení.Nemýlil se a semínko krásy, svobody a romantiky jeho,teď vyrostlo v tohoto muže a ovládlo jeho duši i srdce.Teď tu stál on,sám.Už dospělí,co poznal to útrpné tajemství,co dělá z chlapce,muže.Co už prožil své touhy,lásky a přátelství,ale zároveň s nimi i zradu,rozchod a samotu. Samotu, co člověka tak ubijí,co mu bere sny a dává pouze bolest vzpomínek.Proto tu teď tento muž tak stál,aby vyléčit snad své šrámy a rány,co mu život rozdal a co tady tolik už nekrvácejí.Konečně našel co hledal,maličký sroubek ukrytý ve stínu stromů kolem něj, krčící se ve stráni tam naproti,nad líně tekoucím potůčkem,co odnes jeho dětství a jeho pár let si cestou přibral k němu. Srub,co stavěl už jeho děda,srub co tolik miloval jeho otec a kam se on,dnes tak rád vrací.Tady mu bylo vždy dobře, zde na vše zapomínal a opět z něj byl ten nezkažený chlapec co má v očích v dáli cválajícího jezdce a kouř táborových ohňů. Muž to věděl a s chutí vyrazil zdolat těch pár posledních metrů k němu, usměv mu rozehříval jeho bolavou duši a radost k životu ho začala opět pomalu pohlcovat...













.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama